Střípeky z mého života

Rozhovor pro Magazín Hospodářských novin ego!

Vyrostli bez rodičů, kteří by jim svým příkladem ukazovali a pak vyšlapávali cestu. Našli si ji sami.
Denisa

Pustit se i do malého byznysu chce odvahu a ochotu riskovat. Těchto vlastností se často nedostává ani lidem vyrůstajícím v běžných rodinách. Mezi klienty dětských domovů bývají podobní odvážlivci ještě vzácnější. Dokládá to jeden ze závěrů loňského výzkumu, s nímž oslovila Nadace Terezy Maxové vedoucí pracovníky 63 dětských domovů. Shodli se na tom, že děti často prožívají strach z nejistoty, bojí se, co s nimi bude, nechtějí riskovat, a proto se po odchodu z dětského domova brzy usazují s prvními partnery.

Není se čemu divit, nejistoty si hned zkraje života užili dost. S takovým duševním nastavením budou těžko atakovat první místa v žebříčku zakladatelů start-upů. Jejich startovní čára je posunutá o notný kus dozadu. U někoho víc, u jiného méně. Záleží nejen na tom, co člověk dostal do genetické výbavy, ale také jaké lidi v dětském domově i mimo něj potká. Nadací, které děti vyrůstající bez rodiny podporují, ale není málo. A první podnikaví průkopníci už tu jsou.

Nechci být jako naši

Do svých dvanácti let žila Denisa Mikulová s maminkou a čtyřmi sourozenci. Potom přišla sociální pracovnice a všechny děti odvezla do domova v Kroměříži. Denise se ulevilo. Život s maminkou v malém bytě v Hodoníně se od idylických obrázků z reklamy na čokoládu značně lišil. Občas nezbývalo na jídlo a děti každou chvilku schytaly ránu.

Když proto Denisa poprvé vstoupila do pokoje v dětském domově, hned se jí tam zalíbilo. Získala potřebné zázemí a došlo jí, že si konečně bude moci zařídit život po svém. “Mojí největší inspirací jsou rodiče. Věděla jsem, že jako oni nikdy dopadnout nechci,” říká šestadvacetiletá blondýnka, ale usmívá se u toho. Zdá se, že ji jen máloco vyvede z míry. S humorem popisuje i dávné návštěvy maminky v domově. Denisa z nich mívala strach, protože nikdy nevěděla, s jakou náladou se za ní a jejími sourozenci máma dostaví. V kontaktu ale zůstaly a stále se setkávají.

V kavárně volí Denisa místo kávy zelený japonský čaj matcha. Nápoj s detoxikačními účinky zapadá do zdravého jídelníčku, na který se před několika lety dala. Bylo to ještě na vysoké škole. Už tehdy věděla, že by ráda podnikala. Jenom zpočátku neměla jasno v čem. Uvažovala o stánku s praženými oříšky, který si chtěla po vzoru krámků lemujících podchod pod brněnským nádražím otevřít v Kroměříži. Jeden čas si pohrávala také s myšlenkou netradiční ubytovny pro studenty. Bylo jí ale jasné, že na takové podnikání nemá prostředky.

Nakonec se jí dostala do ruky kniha o zdravé stravě. Nejprve začala upravovat vlastní jídelníček, potom si na internetu všimla kurzu přípravy raw neboli syrových dortíků, vyráběných ze sušeného ovoce, oříšků a semínek. “Když jsem je poprvé ochutnala, překvapilo mě, jak jsou dobré,” vzpomíná Denisa. Začala zkoušet různé recepty a zákusky vylepšovat. Pak si založila facebookovou stránku a své výtvory prodávala známým. S odstupem času uznává, že první prototypy nebyly nejpovedenější. Nicméně ještě než vysokou dokončila, měla podnikání napůl rozjeté.

Díky tetě Martě

Nepřímo ji k tomu ponoukla prateta Marta z Hodonína. Jezdila za Denisou a jejími sourozenci do dětského domova a vozila jim ženské časopisy. “Prohlížela jsem si je spíš kvůli obrázkům. Jednou jsem tam narazila na článek o nějaké úspěšné ženě. Tvrdila, že jí život změnila kniha Bohatý táta, chudý táta.” Denisa si publikaci o cestě k finanční nezávislosti pořídila a brzy i další tituly o podnikání od stejného autora. Americký byznysmen japonského původu jí padl do noty.

To bylo v deváté třídě. Denisu čekalo rozhodnutí, jakou střední školu zvolí. Vybrala si obchodní akademii, ale spíš díky kamarádce ze základky. Zvažovala i učňovský obor, ale upřednostnila studium s maturitou, aby mohla později na vysokou školu. Tam se skutečně dostala. Úspěšně složila zkoušky na VUT v Brně, ale nakonec dala přednost brněnské Newton College − Vysoké škole aplikovaného businessu. Získala titul magistra, a než se tak stalo, ze zákona ji zaopatřoval dětský domov.

“Newton College je soukromá instituce a studium mi pomáhaly hradit různé nadace − Terezy Maxové mi přispívala na školné, Dejme dětem šanci a fond Albert na dopravu a zájmy,” vysvětluje Denisa, z čeho zaplatila například kurz přípravy raw dortíků. Za peníze z grantů si mohla koupit i služby grafika, který vytvořil logo nebo letáčky. Ušetřila tak prostředky vydělané na brigádách. Do začátku jí stačily, velká investice potřeba nebyla.

Dortíky na zakázku vyrábí v pronajaté provozovně zmrzlinárny v Kroměříži. “Místním jsem musela z počátku na farmářských trzích vysvětlit, co to vůbec raw strava je. Ale teď už mám na Zlínsku stálou klientelu,” pochvaluje si Denisa. Měsíčně si prý vydělá okolo třiceti tisíc korun a uvažuje, kam svůj byznys posune. Líbí se jí, že si může čas organizovat podle svého.

Část dětství prožitého v domově jako handicap nevnímá, i když ze strany pečujícího ústavu velkou podporu necítila. “Vždy jsem si sama hledala cestu k tomu, co mě zajímalo. Moji skupinu vedl dobrý vychovatel, který nás informoval o grantech z různých nadací. Ale spousta děcek ani nevěděla, jaké mají možnosti,” hodnotí zpětně Denisa situaci.

Hůř na tom podle ní byly zejména děti, o jejichž skupinu se staral vyhořelý vychovatel bez zájmu. “Měla jsem štěstí taky v tom, že se mnou v domově žili další sourozenci. Ale když je tam někdo sám, je to opravdu krušné. Nemá ke komu by se přimkl a vzhlížel,” myslí si Denisa Mikulová.

Odkaz na rozhovor: https://ego.ihned.cz/c1-66296880-podnikatele-z-decaku-na-zacatku-jim-zivot-uplne-nepral-nyni-jsou-diky-vlastni-pili-uspesni-osobni-treneri-cukrarky-nebo-hraci-na-klavir

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


*POVINNÉ